« Božské dítě, jemuž při narození andělé Boží čest a chválu pěli, k němuž pastýřové Betlemští s radostí chvátali, jemuž králové z východních krajin s pokorou se kláněli: koná dle slov dnešního sv. evangelia, neseno jsouc od panenské Matky své, prvou pouť do chrámu Božího, do domu Otce nebeského. S vroucí radostí vzal bohabojný Simeon Pacholátko nebeské na lokty své. Jakmile je spatřil, nežádá si nic jiného, než smrť. Vidělť zajisté toho, jenž byl očekáváním národův; drželť na loktech svých toho, skrze něhož měla požehnána býti všecka pokolení země. Smrtelné oči Simeonovy vidí toliko slabé dítko, ale duch jeho zří v budoucnosti Božské skutky Jeho. Protož velebí sv. stařec v prorockém nadšení to Ditko jako světlo ku zjevení národů, a právem; nebo co jest slunce naší zemi, to jest Ježíš životu lidskému. Co Simeon pravil v pravdě a skutečnosti, to nám připomíná Církev při dnešní slavnosti v obraze a podobenství. Známo vám, nejmilejší, že se dnes světí svíce, jež zoveme hromnice. Svíce tyto svěcené, jež se dnes při slavném průvodu a při službách Božích ke cti Boží roznětí a rozžaté v rukou drží, mají nám býti upomínkou na toho, jehož nazývá Simeon světlem k zjevení národů, a o němž praví sv. Jan, že jest „pravé světlo osvěcující každého člověka, přicházejícího ha tento svět.“ (s. 47) »